Connect with us

Podujatia

Duchonka

Publikovaný

on

Takže kdybyste tyhle neodmyslitelné součástky mého těla někdo našel, tak mi nic neposílejte, neb jsem zjistila že život bez mozku je mnohem jednoduší :-))))

Vše vzniklo vlastně snahou stihnout příjezd na sraz už v pátek. Což z Prahy, když máte motorku v jiné republice, musíte se k ní nejdříve dostat a pak se teprve vypravit na místo konání, není zase až tak jednoduché. Jak bývá zvykem, když se dá více hlav dohromady, většinou z toho vznikne pěkný chaos, to se podařilo i nám. Jsem na to samozřejmě patřičně hrdá, protože cíl byl splněn a pátá pětiletka zachráněna. Na sraz jsme dorazili chvíli před půlnocí.

Dle slibů na barevném letáčku (motořidičky ? zadara) vstupné platil jen můj přítel. S jinak barevnou manžetou na ruce a kladnou odpovědí na stálé otravování jestli tedy mohu jet závod i když jsem neplatila vstupný, prorážíme tmu potkávacími světly a hledáme místo pro bydlení motorek i nás. Parta z MotoRide.sk prý bydlela loni tady, letos znova, betonový plácek pro motorky (trochu vyvýšený, takže se na něj žádný opilý jojo ? průvodní nežádoucí jev každého motosrazu ? jen tak nedostane) je příhodně hned vedle.

Na rozhlížení a hodnocení je moc tma, tak se vítám s ostatními a s úmyslem se moc neopít odcházíme k baru. Další dvě hodinky jsou ve znamení potlachu o všem možným, obrovského hamburgeru, prokládaného střídmě volenými kalíšky ferneta citruse pro lepší trávení. Už vím kde je jeviště – centrum všeho konání, kde jsou stánky s jídlem, pitím i neodmyslitelným motorkářským artiklem, že je jedna hospoda bezvadně situovaná trochu mimo, takže tam není takovej řev a záchodky příhodně blízko stanu. Ráno snad zjistím i kde je onen rybník, kvůli kterýmu tady celej ten kemp je.

Nezjistila. Místo k vodě cesta vedla ke kafi a snídani do hospody a hned potom na start Bulldog rally. V předpoledním parnu posedáváme na startu a čekáme na hodinu H. V životě jsem takovej závod ještě nejela, tak na milým vyzvídám podrobnosti. ?A kudy že to jedeme?… A jak je to dlouhý? ? A budou tam nějaký zastávky? .. Možná budu muset tankovat.? Domlouváme konečnou závodní strategii, sestávající z toho, že na Rejdia počkám za zatáčkou a vlastně vůbec nebudem závodit, prostě se jenom hezky projedem a zkusíme u toho dodržovat rychlost. Naše závodní duo se vhodně doplňuje. Zatímco Rejdio zná cestu, moje maličkost aspoň kudy jezdí, tudy zdobí a nesežere toho moc :-))))) Pořadatel po mě chce itinerář, atmosféra začíná houstnout, 3,2,1 START ?. První soutěžící vyráží vpřed. Sedám na motorku, ten kus papíru ukládám do kapsy, snažím se tvářit drsně a odhodlaně a ?.a?. a START na 2-ku v klídku dojedu za první zatáčku. Je tu stín, stromy, krásně, ptáci řvou, motorka se pomalu zahřívá na provozní teplotu a Rejdiova Black-Widow-in-Blue prohučela kolem mě. Řadím se předpisově do šachovnicového útvaru motorkářského jedoucího davu o dvou lidech a drtím zuby nad povolenou 60-kou. Naštěstí nám pomalou jízdu zpestřil pořadatel fingovanou nehodou, zastavili jsme kousek za ní, otáčíme se, jdeme na pomoc (OK, Rejdio jde na pomoc, já se stále ještě otáčím?. Ten křáp co jsem si ho koupila jako báječnou motorku má holt malej rejd no?. A taky nedostanu pořádně na zem ? a vůbec je to těžká kr*va, popojedu 50 metrů, znova se otáčím, mám štěstí, že celou dobu nic nejede a tak si v téhle bohulibé činnosti můžu lebedit jak dlouho chci) ?Hele mi ti aspoň tu motorku vytáhnem z příkopa, než přijedou ze srazu tě posbírat? ?Ne, ne, to je jenom fingovaný, jeďte dál? Pozvedávám pravé obočí, v helmě to naštěstí není vidět, smiřuju se se skutečností, že dneska život nezachráním, že jsem se otáčela zbytečně a že bych měla dohnat Rejdia, který to zjistil o mnoho času dřív a už mizí v dáli?..

Po krátkém počátečním intermezzu se zachraňováním, dodržovanýma povolenýma rychlostma, které v tom vedru připomínají pomalé a promyšlené opékání gyrosu u stánku při cestě, se konečně dostáváme tam, kde máme být ? do zatáček. Fakt nevím jak se ten kopec jmenoval. Byly na něm šišky a závodnickej asfalt bez děr stočenej do těch nejfantastičtějších zatáček. Levá?pravá?.vostrá, vostrá a skosená, levá, pravá?. Furt nevim jakej kvalt je do těch vraceček nejlepší?.pořád se mi nedaří, zkouším vysednout ? a kurnik, ňák blízko asfaltu se vyskytuje moje tělo?. Na první kontrole nad kopcem mám cukání odevzdat závodnický lejstro, políbit Rejdia na rozloučenou a zůstat tam. Hoblovat celej den jenom ten jeden kopec. Ale že sem zodpovědná tak ho v tom závodění přece nenechám samotného. 10 minut přestávky stačí akorát na wc a vypití malý flašky studený limonády. Dalších 50 km vede příjemnýma cestama mimo hlavní tahy, s velkým množstvím bezvadných zatáček. Druhá přestávka na benzínce se akorát hodila, stíháme natankovat. Třetí už je ve znamení vidiny cíle. Už jenom kousíček. Už jenom chvilinku. Poslední úsek je nejtěžší. Hezkou trasu poznamenává pískem a nepořádkem vysypané cesty s občasnýma dírama. Ráj pro enduristy.

Vracíme se kolem třetí hodiny odpoledne a akorát stíháme příjezd dalších známých, přátel a kámošek. Vystoupení motorkáře Mikiho hrajícího v kapele, už bohužel proběhlo, tak aspoň vyloupíme hospodu s jídlem a zmrzlinovej stánek. Konečně třeba taky zjistím kde je ta voda.

Moniqua s Dakarkou mezitím parkují, staví stan, hledají jídlo a sílu na večerní program. Že bude hutný dokazuje svou produkcí kapela Cmaro (domovská to hudební grupa mého milého), jejíž kreace doplňujeme kreacemi tanečními. Po ní má následovat vyhlášení výsledků závodů. 33 závodníků nastupuje pod podium, dostáváme trička, zjišťuju že nakonec jsme jeli dvě holky na vlastních motorkách. Prima. Jawku ještě neznám, i když jsem o ní hodně slyšela, tak mám příležitost si ji prohlédnout a seznámit se. Díky Rejdiovi a jeho schopnosti se orientovat v mapě a prostoru nakonec získávám třetí místo a poprvé v životě něco vyhrávám (a to jsem absolvovala minimálně 7 pionýrských táborů prodchnutých soutěžema a 3x vsadila sportku). Ceny byly luxusní. Foťáček jsem si vždycky přála a nikdy nekoupila, bo bych neměla na benzín, 5 litrů plný syntetiky už našlo svou motorku a spreje na brzdový kotouče, řetěz a zarezlý šrouby mají své místo v garážový poličce. Jen ta 10-ti letá whisky tam neměla být. To se nemělo stát. Po jejím otevření vzduch pravděpodobně změnil své složení, protože došlo k nezvykle rychlému vypařování z kalíšků a zároveň se něco stalo s mou stabilitou a zbytkovými schopnostmi logického uvažování. Naštěstí do stanu o pár hodin později nebylo daleko. Zjistila jsem že ráda vyhrávám, takže příští rok jedu znova. Berte to jako výzvu. Přece na Slovenským srazu nebude vyhrávat češka !!!!!! Doufám, že příští rok už se na startovní čáru budu muset prodírat skrze obrovitej houf nadrážděných motorek z nichž aspoň malá část bude patřit odvážným holkám s vlastní motorkou.

cendina

Continue Reading
3 komentáre

3 Comments

  1. Traver

    29. júna 2005 at 21:18

    Pekne si to tu ……Škoda že som nemohol prísť…Ešte som len začal čítať a hneď som vedel kto to píše….Suzuki GSXR – je to jasné.

    Veľa šťastia na zahraničných zrazoch prajem…a zase napíš aj s fotom z nového foťáku-nech ti slúži. :barla:

  2. Cendina

    30. júna 2005 at 5:59

    Traver: děkuju. Budu fotit o 106 a možná i o 107 🙂 ))) Co paměťová karta dá. Ty se hlavně uzdrav ať toho pochodujícího smailíka o berlích už nevidím 🙂 ))

  3. Joker

    30. júna 2005 at 8:04

    Cedina opat exceluje. Raz pojdem s tebou na vylet a ty napises aky som bol uzasny a znamenity :64: :64: :78: :64:

Komentuj článok

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Top výber

Partneri

kontakt: motocykel(a)motocykel.sk

Prevádzkovateľ stránky Motocykel.sk s. r. o.
Všetky práva vyhradené © 2021 Motocykel.sk