Praha – Garmisch – passo Gardena a Grossglockner

Den prvý 6. 7. 2006 čtvrtek

Z dovolené na Nordkappu se vracím ráno okolo páté hodiny. Po cestě domů přemýšlím, zda se mi bude po takové cestě vůbec chtít vstávat a někam jezdit.
Jdu si lehnout s tím, že se prostě vzbudím až budu chtít a na budík raději vůbec nesahám.
Budím se až po poledni, tupě zírám do stropu a přemýšlím, ve kterém městě jsem a proč je strop stanu z betonu a co dělá v mém stanu postel? Pohledem vpravo od postele zjišťuji přítomnost hromady igelitek, stříbrného vaku na zahrádku mého motocyklu a také stolu s PC, zrcadla, skříně… Co je to za chatku, sakra??? Aha! Jsem doma! Hodnou chvíli mi trvalo, než mi mozek naskočil alespoň na 30% běžného výkonu. Otevírám dveře do chodby, jdu si dát sprchu a přivítat se s rodinou. Rozdám suvenýry, zodpovím pár zvědavých dotazů a hledím, abych co nejrychleji zmizel zase do garáže pro motocykl a nemusel vysvětlovat, proč když nad ránem dokončím takřka 9000km dlouhou trasu, musím odpoledne zase mizet na nějaký "Bajkrmítink", 500km kamsi do "Gármišpártenkirchenu".
Cestou volám Červusovi, zda-li mohu přijet na přezutí zadní pneu. Dozvídám se, že on sice na servisu dnes není, ale je tam prý Petr a mám tam klidně zajet. No prima, tak pneu bude.
Okolo třetí hodiny dojíždím do pneuservisu, o pět minut později se již motocykl houpe na centrálním stojanu a Petr sundává zadní kolo. O dalších třicet minut už mne pakuje z dílny ven a přeje mi šťastnou cestu. Jo, sem jezdím rád ? žádné zbytečné zdržování a řeči okolo. Teprve když odjedu, mi dochází, že jsem vlastně chtěl vyzkoušet, jestli ten Ultra-Seal opravdu funguje a podržel by mně v průšvihu, když na něj tolik spoléhám a bez něj pneumatiky na motocykl neobouvám. Záležitost na pár minut ? prostě jeden to kolo podrží a druhý do něj párkrát vrazí šroubovák jako Lakatoš, při hospodské rvačce. A pak jen koukat jestli a případně kde utíká. Škoda, tak tu novou pneumatiku budu muset dojezdit trochu rychleji.
Jsem ještě trochu unavený a tak chvíli zvažuji poodložit odjezd až na zítřejší ráno. Ale což, dám si kávu, přikoupím pár RedBullů na cestu a do deseti jsem na místě. Krom toho, Fíša už v poledne psal, že dorazí navečer. Znovu do garáže pro stan, domů pro čisté prádlo, sváču, evropské oběživo a po šesté hodině už vyjíždím z napůl ucpaného našeho hlavního města.
Není se kam honit, na cestu je času dost a tak každou chvilku pokuřuji někde na odpočívadle a dopřávám si kelímkovou kávu. Počasí taky nevypadá zle, nevím co všichni plaší s deštěm. Asi proto, že už v Ga-Pa byli a chtějí být důležití. Krátce před osmou jsem již na hranicích, zde ani živáčka a vypadá to že ani nebudu muset sahat pro občanku. Budu. A možná i mnohem hlouběji. Nakonec se ukázalo, že tu celníci opravdu jsou, jen nějak nebyli vidět. Krom zmíněné občanky chtějí na německé straně vidět i všechny doklady od motocyklu a pak mne nesmlouvavým gestem odstavili stranou a mám čekat. To jsem maličko znejistěl, že by pár radarů po cestě z Nordkappu domů na německých okreskách které jsem nepostřehl? A jiné černé myšlenky. Po dvou vykouřených cigaretách jeden z celníků přichází, kontroluje podle techničáku VIN, pak se narovná, ukáže na motocykl a pronese: "frkojft in dojčland, já?!"
Zírám na něj, přemýšlím co asi tak chce a tak povídám: "Já??" Evidentně byl s mou němčinou spokojen a na jeho další dotaz: "drogy?" kroutím hlavou a povídám: "NAJN, DANKE!!!"
Bodejť by jo, když jich mám plnej kufr . Na jeho dotaz kam jedu, odpovídám že do "Gármiš ? bajkrmítink- erstmall". A už se nemračí a skoro mně plácá po zádech.
Loučí se větou "Guuuut, šéne plac, bír und můzik" a rozchechtá se. Nevím čemu a je mi to jedno, hlavně že už jedu.
Několik kilometrů za hranicí vidím na obloze jakési mračna. Jde to zleva, takže zapínám GPS, abych zjistil, kudy pojedu. No fajn, deset kilometrů rovně a pak nalevo, to jsem přesně potřeboval vědět. Trochu otáčím plynem, abych případně nahnal cenné minuty ztracené při následném průjezdu tím dešťovým mrakem. Projíždím jedním z mála tunelů, které po této trase jsou a po výjezdu z něj si nejsem jist, jestli jsem nevjel do dalšího, ale neosvětleného tunelu. Ajaj! Tohle nebude májový deštík. Tma jako v ranci, listí se divoce honí vzduchem a tak pro jistotu zastavím u krajnice, posílám Fíšovi SMS že jsem na cestě a spěšně nasazuji nepromok ? vypadá to, že bude opravdu potřeba. Dalších pár set metrů se nic nedělo, jen jsem napjatě očekával že každou chvíli začne mela. Pak přišla první kapka velikosti pětikoruny na plexi a následně celé provazy vody . Viditelnost tak na dvacet metrů, pro jistotu zapínám varovné blikače, aby mne někdo rychlejší nenabral. Zpomaluji na 80 a mám helmu plnou vody, zamlžené plexi i štítek na přilbě a vodu i na těle. Nezastavím, to brzy přejde. A říkám si to ještě asi dalších 30km. Už mne znervózňují různé Touaregy a X5ky, které mne předjíždějí sice zleva, ale rychlostí tak o 100km/h více. Lituju že nemám zadní mlhovku. Lituju, že nemám neopren. Nakonec zbaběle zajedu pod most a daří se mi s motocyklem málem upadnout, protože beru za brzdu právě ve chvíli, kdy najíždím na kluzké bílé vodorovné značení na asfaltu. Krom pořádného leknutí se ale nic nestalo, jen jsem přejel a na druhé straně jsem vyjel z pod mostu zase na déšť. Ještě že mám motocykl se zpátečkou….
Vylévám vodu z helmy, bot, ledvinky, cigaret a zjišťuji, že nepromok nepromokl, ale zip na něm se již rozloučil. Náladu si spravím suchou cigaretou z kufru, energetickým nápojem a přemýšlím, jestli se snad radši někde v okolí nemám ubytovat, je skoro deset hodin a do Ga-Pa mi zbývá asi 250km.
Do toho mi zapípá telefon, který se nestihl rozmočit. SMS od Fíši, kde jako vězím a že už se na mne čeká. Je tedy rozhodnuto- "sichrhajcky" nahradí zip a prostě už to nějak dojedu?
Během chvíle už zase sedím, jedu a vytrvale moknu. Daří se mi pověsit na paty jednomu z aut, která mne předjela, tak se ho, bouřka-nebouřka držím jako klíště a na tachometr raději moc nekoukám. Takto jsem dorazil do Mnichova, kde jsem si dal kratičkou přestávku, abych vylil vodu z přilby a trochu nechal odpočinout oči, protože jsem až za jízdy viděl jen koncová světla auta přede mnou. GPS ukazuje dojezd jen 97km do cíle, tak nemeškám a pokračuji. Déšť se asi 40km za Mnichovem uklidnil natolik, že jsem stíhal otírat štítek na přilbě, jede se mi lépe a hlavně se povzbuzuji vidinou horkého čaje v cíli, kam přijíždím těsně před půlnocí. Již neprší, pouze poprchává a město je vylidněné a osvětlené. Šipky s modrobílou vrtulkou jsou na každém rohu, tak ani nemám strach, že zabloudím. Několik set metrů od cíle již stojí automobil Polizei a jeho posádka v reflexních pláštěnkách mi ukazuje kudy-tudy.
Už vidím bránu s nápisem BMW Motorrad Bikemeeting a jsem šťasten, že to mám za sebou! Hned za branou se mne ujímá jeden z pořadatelů a navádí mne na jedno z volných parkovišť.
Opatrně ukládám motocykl na stojan, sesouvám se ze sedla a kontroluji SMSky, zda-li mi Fíša poslal potřebné koordináty, abych našel českou výpravu. Dvě slova: "Pivní srub".
No jo, ale kde ho tady najdu? Vybaluji stan, ostatní propriety k přežití do rána a vyrážím napříč obrovským parkovištěm do míst, kde podle hlaholu tuším pivní stan.
Nešel přehlédnout. Vítám se nejprve s Fíšou a pod jedním z mnoha slunečníků (dnes deštníků) vidím i další známé tváře. Ježek s Martinkou, kteří chvíli přede mnou dorazili rovnou z Dánska, GéeSkáře Kačku a Vlastíka, Gika s Petrou a později i mnohé další.
Rozbahněnou loukou vyrážím stavět stan, což se mi daří realizovat během velmi krátkého časového úseku, protože už to chci mít z krku a těším se na ten horký čaj!
Vracím se zpět ke zmíněnému srubu, beru čajík, pivo za dvě Eura do plasťáčku a jdu si sednout k ostatním. I po čaji je mi zima, takže si jdu brzy lehnout a doufám, že mne ráno vytáhne sluníčko za palce ze stanu a všechno bude oukej a nenastydnu. Ještě zvažuji, zda nemám nechat totálně promoklé oblečení a boty před stanem, abych si nenosil vodu dovnitř.
Vítězí zdravý rozum, protože někdo z kamarádů, kteří si šli lehnout by mi určitě připravili bojovku typu: "najdi levou botu v okruhu půl kilometru" a podobně.

Den druhý 7. 7. 2006 pátek

Budím se v osm a vstávat se mi rozhodně nechce, protože první co spatřím když vystrčím hlavu ze spacáku, jsou kapky vody na stěně stanu. Naštěstí zveku, ale čekal jsem přeci slunko?.
Hodnou chvíli ležím a pozoruji vodu, jak stéká po stanu, ale moc dlouho mi to nevydrží, takže natahuji suché tepláky, mokré a studené boty a vyrážím sychravým ránem za hygienou.
Pomalu se ploužím do koupelny v jednom z přivezených kontejnerů a pozoruji, jak se plní parkoviště. Lidí a strojů přibývá, pořadatelé pobíhají po louce a staví z plastových rohoží regulérní chodník, je vidět, že se z předchozích ročníků poučili a sraz berou vážně a dělají to opravdu pro lidi.
I koupelny a toalety jsou čisté a neustále udržované, což je pro mne při množství návštěvníků nepochopitelné.
Čas na snídani z vlastních zásob. Jdu si pro ni do kufru motocyklu a potkávám Rona, postaršího chlapíka z Walesu, který přijel na svém R1200RT sám a je tu také poprvé.
Společně posnídáme a vydáváme se na prohlídku místa konání srazu. U pořadatelů si vyzvedáváme program s mapkou akce. Stany, stánky, předváděcí jízdy pro návštěvníky, je toho mnoho?.
Podle programu zanedlouho začíná stuntridingové vystoupení Christiana Pfeiffera na motocyklu F800 , vyhledáváme tedy tzv. Freestyle open air Arenu.
A čumíme jako páv na vějíř!!! Tohle myslím asi spousta lidí neviděla. Navíc na totálně mokrém asfaltu. Tak tedy, Chrisi, dobrá práce a smekám!
Posléze se společně vydáváme také na prohlídku města. Navštěvujeme náměstí, kavárnu a samozřejmě i banku, neb je třeba zakoupit suvenýry.
Po procházce míříme do víru dění a také na oběd do velkého stanu, kde se nachází jídelna a nálevna. Skutečně velká. Volím echt bavorskou sekanou s bramborovým salátem, je třeba nasát atmosféru a poznat i krajová jídla a místní pivo. Jídlo bylo chutné, jen mne zprvu překvapil výčepní. Nikoliv dotazem, jestli si dám malé nebo velké pivo. Spíš tím, že když jsem řekl, že si dáme dvě velké, natočil mi skleněný kýbly, které mi málem vykloubily zápěstí. Nějak jsem zapomněl, že velké pívo zde samozřejmě značí tzv. tuplák. Ale nevadí, alespoň déle vydrží.
Sedíme, klábosíme, brní nám kapsy. Neee. Mně brní kapsa! Telefon! Hergot, kdo to zase? Prcek! "Co je, Tobě nefunguje vysílačka, nebo co?" "Ne, Morgane, Tobě nefunguje!" "No, to vyřešíme později, kde jste?" Loučím se s Ronem a vybíhám na parkoviště pro Prcka s Pavlou, kteří přijeli před chvilkou a marně se mi snaží dovolat. No ano, zlomil jsem si v kufru anténu. Antény mi brzy přestalo být líto, neboť začínám registrovat, že slunko konečně začíná ukazovat tvář, jeho paprsky se dotýkají asfaltu z něhož se začíná odpařovat voda a je to vidět i na okolních kopcích, které se pozvolna halí do oblak páry. Nasazuji sluneční brýle a těším se na vysušení obuvi.
Prckův stan se daří postavit nedaleko mého a opět se vydáváme na kolečko areálem "srazoviště". Postupně mizí v igelitce srazové tričko, hrnky, odznaky a spousta dalších upomínek na sraz. Prolezli jsme naprosto všechny stánky, viděli nevídané, včetně fikaného naklápěcího sidecaru na R1150GS a povedené makety dřevěného taktéž R1150GS.
Po obkroužení areálu si jdeme do stanů odložit nepotřebné a mísíme se zpět mezi ostatních 35.000 účastníků. Daří se nám vtisknout se na zahrádku před pivně-jídelním stanem a sledujeme ceremoniál zahájení srazu. A tak okolo nás projde početná kapela, nastoupí na hlavní pódium, proběhne předání symbolického klíče od města, proslov starosty Garmische?
Nyní začíná velký večírek!!! Sedíme, křoupeme preclíky, popíjíme weissbier z tupláku a bavíme se. Spolu, se sousedy od stolu, se sousedy od jiného stolu, jdeme na procházku areálem, zdravíme známé a toto nám vydrželo asi do druhé ranní. Z večírku si ještě pamatuji, že jsem si večer domluvil s Prckem a Pavlou pěší túru do jakési soutěsky Partnachklamm.

Den třetí 8. 7. 2006 sobota

Ráno mne budí neskutečné vedro a já zjišťuji, že není ráno, nýbrž poledne. Vybavuji si Prckova slova o túře a potom taky ty tupláky, co do mě večer padaly. V hlavě mi hučí jak v čínském úle a v uších mi zní celníkův smích. Konečně vím, čemu se tak smál. Otevírám stan a jdu se zchladit ledovou sprchou, aby se alkoholníčci a mozkovníčci, svádějící životní boj v mé hlavě neuvařili.
Po sprše se cítím jako znovuzrozený, jdu zpět ke stanu mezi ostatní, kteří se právě chystají vyplenit nedaleký supermarket. Snídani a oběd v jednom potřebuji jako sůl, tak se připojuji do průvodu a těším se na pořádný dlabenec.
Řádně obtěžkáni potravinami a pivními soudky co byly zrovna v akci mizíme za stálého vtipkování zpět ke stanům, kde si rozkládáme spacáky na prosluněnou louku a dáváme si pěkně záležet na hodokvasu! Z pohodičky u oběda mne vytrhávají příchozí Prcek s Pavlou a já se krom bručení že jsem osel a nevstal jsem, dozvídám, o co jsem neúčastí na tůře přišel.
"Tak jste mně mohli alespoň vzbudit!", reaguji pobaveně, protože nic jiného mi nezbývá. Do toho se mi dostává Ježkova informace, kolikrát mi během mého spánku dopoledne stačil zbourat a opětovně postavit stan, takže už to víc nekomentuju. Zapínám telefon, abych zjistil, kdo mi píše z rodné kotlinky a zatrne mi. Zapomněl jsem na Bobka.
Vytáčím jeho číslo a slyším památnou větu: "No kde jseš člověče??!!!? Skoč do Lidla, kup flašku portského a ať už jseš tady".
Následoval popis trasy: "Pojedeš na Insbruck a až uvidíš ceduli s tímhle nápisem, tak vlevo, vpravo, vlevo a pak rovně až k pensionu".
No pochopitelně jsem odbočku přejel, takže jsem vytáhl Bobka na hlavní silnici, aby tam na mne počkal a následně jsem málem přejel i jeho. Prokličkovali jsme na parkoviště pensionu a stoupáme po schodech k pokoji. Ještě netuším, s kým se zde shledám, jen ledabyle poházené motorkářské bundy a přilby dosvědčují přítomnost více osob.
Posléze se na terase vítám s Petrem Rakouským (předseda BMW clubu Praha), Viktorem a Pafkou. Zábava je v plném proudu a tak si beru židli a zapojuji se do rozhovoru. Tolik srandy si člověk může užít snad jen na výroční schůzi BMW clubu Praha! Směju se tak, až se málem udusím parmskou šunkou, nabídnutou z rukou samotného předsedy.
Mezi jednotlivými vtípky se ovšem dozvídám, že v neděli se chystá výlet na Grossglockner a taky že by byla chyba, kdybych se nepřidal. Další výzva, protože pracovní povinnosti mám až v úterý, tedy je opět rozhodnuto. Domlouváme místo srazu a čas na osmou ranní.
Následně se odebírám zpět do místa srazu, abych se přesvědčil, že u stanů nikdo nemešká a všichni jsou u pivního stanu a otrlejší případně uvnitř.

pokračovanie »

foto: Petr Rakouský, Bobek, Pafka, Morgan, Prcek